Z deníku učitelky

   Je 29. června budík mě neúprosně tahá z postele, i když bych tam nejraději zůstala. Už od soboty válčím s virózou a nedaří se mi vyhrát. No nic, naházím do sebe léky, kafe a do školy. V 7,15 hod volá policie, že potřebuje se sejít, no to mi ještě chybělo. Jdu do školy, v půlce cesty zjistím, že složku s dárky pro děcka jsem nechala doma. Tak zpátky se proběhnout. Ještě štěstí, že potkávám své kolegy v autě a žádám je, aby na mě počkali. Hurá do školy, vyřídím policii, děcka rozdávají kytky, tak ještě vytisknout pochvaly, dát do složek. Vymyslela jsem si placky se znakem školy pro děcka, ale pořád nepřišly. Telefonuji na PPL, žádná povzbudivá odpověď.  Další jobovka, pravopisné chyby v prezentaci nešlo holkám opravit, to zas bude řečí, ach jo. Honem do třídy, nezapomenout se s nimi rozloučit a poučit o bezpečnosti. Skoro brečíme, honem svačina vystěhovat lavice a jdeme na generálku do kina. Dopadne vše jak má, nebude Roman moc rychle mluvit? Telefon je pořád hluchý, PPL pořád nevolá, konečně se rozdrnčel, jsou tu, hurá. Generálka dopadla dobře, mohli by hlasitěji zpívat, ale nějak to dopadne.

Jdem se všichni načančat, hodina H se blíží. Před kinem stojí všichni krásně oblečeni, jen Vojta je v kraťasech, už ani nemám sílu mu něco říkat. Seřadit a jdeme na to. Vše probíhá tak jak má, jsem nervózní zas to podium, jak nerada tam chodím. Při prezentaci 9.b se málem udusím, co budu dělat, když se mi to stane na podiu. Zaháním myšlenky, nestane, soustřeď se na něco jiného, nesmíš zakopnout...V duchu si říkám, nesmím brečet, každému něco pěkného řekni, soustřeď se na to, ať nebrečíš. Jdu na to, zpívají, je to jejich den a je krásný. Sedím a mí žáci procházejí kolem mě. Jen koukám a říkám si, všechno dobře dopadlo uf a můžu jít odpočívat. Ještě se vyfotit a je hotovo. Vycházím před kino, jsou pryč. Fotím se s 8 posledními z 27.

Je 30.června sedím u snídaně a po tváři se mi koulí slzy. Najednou mi to dochází, jsou pryč. Skončila pro ně jedna etapa a jdou do světa užít si ty nejkrásnější chvíle, které dává mládí. Bolí to, ale nic s tím neudělám.

 Takže Kiki, Terez, Jano, Valčo, Klaudie, Míšo, Míšo, Naty, Niki, Soňo, Ali, Nelo,Luci, Petro, Kubo, Filipe, Patriku, Luki, Domino, Bene, Martine, Pavle, Romane, Matěji, Danieli, Žingy, Vojto loučím se s vámi slovy klasika K. Čapka: Nejkrásnější na světě nejsou věci, nýbrž chvíle, okamžiky, nezapomenutelné vteřiny...

Tak a to je vše z deníku učitelky. Jdu odpočívat, jsou přece prázdniny, a číst Rollinse.