Exkurze do Osvětimi

Osvětim

Byl pochmurný den a všechny deváté třídy odjely autobusy do Osvětimi. Tam už bylo plno lidí a děcek z jiných zemí. Při vstupu do areálu jsme museli projít bezpečnostním rámem a dostali od průvodkyně sluchátka.

Bylo to hodně smutné. Vidět fotky vyhublých dětí a lidí, no prostě hrůza! Nejvíc mi asi běhal mráz po zádech, když jsme vešli do místnosti, kde byly vlasy mrtvých (vyvražděných) lidí. Když tato část exkurze skončila, jeli jsme autobusem do dalšího tábora, tam mi to připadalo o hodně horší.

Víckrát už se tam nechci vrátit, jednou mi to stačilo. Nikdy neucítíme tu bolest a utrpení zabitých lidí. Pořád mi běhá hlavou, jak to mohli lidé udělat lidem? Proč? Co je k tomu vedlo? Na tyhle otázky je těžké odpovědět…

Soňa Smelíková

„Je to místo, kde vám bude běhat mráz po zádech. Místo, kde se vám bude tajit dech. Místo, kde raději zavřete oči, než abyste se dívali, jak někteří museli trpět.“

Takto nějak bych popsala toto místo plné smutku a utrpení. První tábor, který jsme navštívili, byl děsivý, ale nebylo to nic oproti tomu, jaký byl druhý tábor. Tam mi přeběhl mráz po zádech hned, jak jsme vystoupili z autobusu. Byla to obrovská pláň obklopená ploty a za ploty byly baráky, postavené jeden vedle druhého. Vypadalo to opravdu jako místo, kde skončí váš život.

Jana Cibulcová

Na exkurzi do Osvětimi jsem se těšila asi od šesté třídy. Nastal den 11. dubna a my nastoupili do autobusu. Když jsme se blížili k Osvětimi, měla jsem zvláštní pocit. Viděla jsem spoustu dokumentů, filmů a přečetla několik knížek, takže jsem věděla, co mě čeká. Vzali jsme si sluchátka a mladá průvodkyně, která byla nejspíš Polka, ale uměla česky, nám začala vyprávět. Počasí bylo hrozné, všude samé bláto a kaluže, tmavá obloha, což tomu moc nepřidávalo. Viděli jsme spoustu brýlí, boty, kterých bylo až po strop, vlasy, bylo to hrozné. Pak jsme odjeli do druhého tábora a to byl tábor smrti, všude ostnaté dráty, „typické domky“ a koleje, na kterých stál jeden vagón. Šli jsme cestou, kterou každý den chodili vyčerpaní, unavení, nemocní lidé, kteří byli do tábora dovezeni, hrozný pocit. Šli jsme se podívat do domku, ve kterém vězni spali a na „záchody“. Tam prohlídka skončila. Velmi milá, ale na pohled velmi smutná průvodkyně nám poděkovala a rozloučila se.

Cestou domů jsem nad tím stále přemýšlela a jsem hodně ráda za to, co mám. Každý by se tam měl aspoň jednou za život podívat, ať vidí a nezapomene na to, co se tu kdysi dělo.

Lucie Kedroňová

Cesta autobusem byla fajná, byla v něm sranda. Když jsme dojeli na místo, už to taková zábava nebyla. Při prohlídce všichni pozorně poslouchali průvodkyni, která nám vše vysvětlovala a říkala spoustu zajímavých věcí. Některá místa byla pocitově taková nepříjemná, například když stojíte před stěnou, kde byly popraveny stovky lidí a začnete si to celé představovat, nebo když vejdete do menší budovy, kde „bydlelo“ až 200 lidí namačkaných na sobě.

Dominik Galko